IGRÁČEK

Původní myšlenka vzniku legendární postavičky se datuje již od poloviny 60. let minulého století. Prvotním záměrem bylo vyrobit hračku z nového materiálu – plastu, a to v rozměru, který (na rozdíl od cínového vojáčka) umožní dítěti jednoduchý úchop. Igráček se tak vymyká optimální velikostí pro hraní dětí ve věku 3-7 let. Oproti jiným postavičkám z populárních stavebnic je jeho tvarování blízké proporcím reálných postav. V Igráčkovi se snoubí svět nápodoby světa dospělých s dětským zjednodušením, což dává možnost rozvíjet dětskou představivost při bezděčném osvojování si životních rolí a interakce s okolním světem prostřednictvím hračky.

Ostatně promluva skrze hračku patří k důležitým činnostem a usnadňuje proces sekundární socializace dítěte s vrstevníky. Americký psycholog Georg Herbert Mead tento typ hry označuje za bezděčnou hru („play“), která představuje první stadium socializace jedince se zmíněným osvojením rolí. Výběr rolí u dítěte určuje jeho okolí a tzv. významní druzí (rodinní příslušníci), kteří zastávají dané role (povolání) ve skutečném životě. Spojení skutečného světa s následným hraním role srze postavičku Igráčka umocňuje kýžený efekt pozitivního přístupu dítěte ke světu pracovních činností a činorodé práci obecně.

Samotný postoj se utváří ze tří klíčových složek a jeho stálost je poměrně trvalá, proto je důležité vztah dětí k prosociálnímu jednání posilovat od útlého věku. Dítě při hraní aktivuje tři složky: poznávací (učí se hrou, jaká je role jednotlivých profesí), citovou (promítá do postaviček emoce), konativní (chová se při hraní podle dané role). Hra s větším množstvím postaviček Igráčků rozličného ztvárnění přitom umožňuje rychlou změnu charakteru role jak výměnou jedné postavičky za druhou, tak zapojením fantazie u téže postavičky a změny jejího charakteru.